Nikola a Pavel, správcové horské chaty Sněžná
Je v devátém měsíci, mám pocit, že každou chvíli porodí a přesto uklízí, vaří, ráno se mnou a jejím mužem Pavlem cvičí Cchi kung a jediné, o co mě požádá je, abych vyběhla na kopec nad chatou a napsala na ceduli, že bistro otevře až ve dvě. Pro mne nezastavitelná, silná a přitom velice citlivá žena.
Se svým mužem Pavlem se potkali chvíli před tím, co jsem jí viděla naposled – tedy přibližně před rokem na jejím festivalu, který organizovala, pod názvem Sebefest. Chvíli ji nevidím a najednou jsou tři a žijí v kopcích až na samé hranici se Slovenskem v horské chatě, kde se sami starají o celý dům, pozemek a všechny kolemjdoucí.
Muž, chata a dítě na cestě…
„Když tady vidím dvě holky s batohama, co k nám na chatu přijdou přespat, hned bych taky vyrazila. Ale můj svět je teď tohle. Chata, muž a dítě na cestě. Ty máš dodávku, to je taky super. Já bych hned jezdila, kdekoli by se mi to líbilo, zastavila bych, četla bych si a užívala si volnosti. Máš to skvělý, jsi úplně svobodná nespoutaná žena,“ zasní se Nikola. „Já byla vždycky mezi spoustou lidí, organizovala jsem akce a festivaly, stále mě to baví, ale teď mám prostě tohle – vztah, dítě a horskou chatu – a tak si prostě užívám to.“ A já si říkám, že tady v horách se z ní stal zenový mistr zatímco mi vypráví moudrý příběh o ženě, které její guru řekl, že láska a vztah přijdou, že se nemá čeho bát, ale teď na to ještě není správný čas. „Často se díváme na druhé a to, co vidíme navenek se nám zdá krásné. Myslíme si, že mají něco lepšího, že tohle nebo ono musí být štěstí a radost, ale nevidíme, co je doopravdy za tím. Žít na horské chatě uprostřed čisté přírody zní úžasně. Mně to tak taky zní. Ale není to snadné. Kromě toho i v tomhle nádherném prostředí se i my s mužem hádáme, lezeme si na nervy a nemůžeme se někdy vystát. Důležité pro mne ve vztahu ale je, jestli chceme být spolu nebo ne. My jsme se shodli, že do toho spolu jdeme. Chceme být spolu a chceme to, co je těžký řešit a toho si vážím.“ A co Nikola říká, myslí opravdu vážně. Pavlova maminka je terapeutka, dělá konstelace. „Pořád si něco odblokováváme, uvědomujeme, uvolňujeme, zabere to čas, ale pomáhá nám to žít spolu ve větší harmonii. Nic z toho by nebylo možné, kdybychom se pro to oba nerozhodli. To je podle mne důležité, že ty kroky k sobě dělají oba. Ne, že jeden nahání druhého a naopak, ale že jdou oba směrem k sobě. Pak to šlape a funguje a i to náročné se dá zvládat.“
Jak se vede taková horská chata?
“Chtěli jsme si to tu udělat po svém. Ta chata měla hodnocení 3,6 na internetu, jsme tu pět měsíců jde to pomalu, ale teď má 4,2. Já vím, že je to takové povrchní,” usmívá se Nikola, “a nedůležitý, ale dělá mi dobře vytvářet příjemná dobře fungující místa pro druhé. Teď sem jezdí rodiny a takový fajn lidi, co hledají klid a pohodu a tak je nám tu společně dobře.”
Co jste tady změnili?
“Hlavně menu,” říká Nikola rázně. “Nechtěli jsme mít klasicky Birell a Colu. Tak tu máme třeba Tátuv sad a bio mošty, ale někdo prostě přijde a jediné, co ho uspokojí je klasika. Pro tyto náročné zákazníky máme pořád pár plechovek Birellu.” směje se Nikola. Výzva je také, kolik jídla udělat. „Jakmile nejsme připravený, jsou tady davy, když udělám kotel polívky nepřijde nikdo. Je to jak zátěžový zkoušky. Člověk se nikdy nemůže připravit, musí se prostě naučit přizpůsobit,” říká Nikola a já znovu myslím na zenové mistry.
Na beskydské poměry vaří Nikola s Pavlem velmi netradičně, ale nijak se do toho nenutí, prostě vaří to, co sami mají rádi a jak se sami stravují. „Jídlo, které vaříme je teď vegetariánské, ale ani to nikde neříkáme. Na jídelním lístku je napsáno burrito a že tam je místo masa sojový granulát ani neříkáme. Myslím, že spousta lidí rozdíl v chuti vlastně nepozná a prostě jim to chutná. Když se někdo ptá na maso, tak jim samozřejmě řeknu, že vaříme bez něj. Teď tady máme pro masový nadšence aspoň sádlo na chleba s cibulí, aby neřekli. Někdy máme do rajské polévky na výběr buď masové koule nebo vege. Jak na to, co vaříme, nejsou lidé v horách zvyklí, někdy si přečtou menu, kde je třeba rajská, burrito, polévka, palačinky a pak řeknou – dali bysme si řízek. A já jim pak říkám, že ten prostě nemáme.”
Nikola a Pavel také vedou své hosty k tomu, aby byli samostatnější. Máme tu knihovnu a samoobslužný bar. Jsme rádi, když lidé přijedou na dýl. Také moc nepodporujeme dlouhé alkoholové noci. Nějaký alkohol máme, ale většinou po určité hodině přestaneme nalévat. Chceme těm, kdo u nás bydlí, nabídnout klid, ticho a pohodu a tak od nás lidi odjíždí zrelaxovaný.”
Chata v horách klid nebo bič?
To ale bohužel neplatí pro Pavla a Nikolu. “Co se týče nás, to je jiný příběh,” směje se Nikola, “jestli si říkáte – mít tak chatu v horách, to musí být krása. Je to dřina. Těch pět měsíců, co jsme tady, jsme se nezastavili. Baví nás to, ale člověk neustále vaří, luxuje, pere, uklízí, vytírá pošlapaný sprchy a záchody a že by měl čas užít si tu krásnou přírodu kolem, to je hodně výjimečné,” říká Nikola a za nedlouho mi vypráví, jak tady má místo, kam chodí obdivovat východy slunce, když nemůže spát a jak miluje dny, když je chata prázdná a jen sedí na terase a dívá se do krajiny. “Myslím si, že jít mimo Prahu do přírody a najednou najít a zažívat klid, že takhle to prostě nefunguje. Já si v sobě našla klid už v Praze a právě to mě pobídlo z Prahy odejít. A teď i když je tady fofr a já tu se nezastavím, vím že ten klid a ticho v sobě mám a můžu se k němu vracet i když tu nám paradoxně víc fofr než jsem mívala v Praze.”
A tak se vracíme k tomu, čím jsme náš rozhovor začali – všechno má svou krásu a všemu něco chybí. Bavíme se s Nikolou, zda by nebylo lepší mít svou vlastní chatu, kde se člověk o nikoho nestará. Určitě by to bylo fajn, ale po pár dnech by člověku zase chyběla společnost. Zdá se, že všechno má své a jediné, co se s tím dá dělat, je plně si vychutnat to, co máme právě teď. Jak říkají mí meditační učitelé “stejně se to zase změní, nic netrvá věčně.” A tak se učím s radostí “vycucat” každý moment až do poslední kapky. Sedím proto na terase horské chaty, dívám se do zeleně a začínám psát tento článek… raduji se, že není vedro, že je tu ticho, kolem příroda a že je tu wifi, že mám stůl, kde můžu psát a že tu mám i kamarádku, s kterou si můžu popovídat, když mám psaní plné zuby. To jsou malé radosti, z kterých se mohu těšit právě teď.
Jaké jsou právě teď ty vaše? Z čeho se právě teď můžete těšit? Napište mi.
Autorka webu mujwonderland.cz