Sedím v kavárně Cobra a piju rakytníkovou limču, něco na mne leze, tak to chci zahnat. Zapomněla jsem jim říct, ať mi to přinesou bez ledu, tak si nejsem jistá, jak si timhle pomůžu…
Naproti mne sedí kluk a píše si něco do bloku. Zpozorňuju. Kdyby mezi náma nebyli dvě židle, sedíme vlastně přímo proti sobě. Občas se na sebe bez výrazu podíváme a mne napadá, co si asi zapisuje? Sama sedím a píšu si do bloku. Všichni kolem si povídají, něco ťukají do mobilu nebo mají notebook. My dva píšeme na papír. Kdo to dneska ještě dělá a co si tam ti lidé asi píší za tajemství? Vždycky mě to zajímalo… Tak jsem se šla zeptat… A sama jsem byla překvapená…
VAŠEK
V Háji 1 („bydlím v Háji 1, myslím, že to mluví za vše,“ směje se…)
"Zapisuju si své dny, co se děje a o čem přemýšlím. Snažim se tím utéct některým věcem. Řešil jsem psychický věci a tohle je geniální forma, jak se z toho dostat. Je to forma odpustků, kde si řikám věci, na který nejsem uplně hrdej. A ještě mě to baví ke všeemu, tohle je věc, která mi jde automaticky to psaní, takže se chystám už nějakou dobu, že tomu dám nějakou formu tak se ale hrozně seknu a začnu přemejšlet co by na to řekli ostatní, když to budou číst. Jakmile to začnu chtít dělat pro nějkoho, tak se zaseknu, jsem unavenej a nejde to, tak se musim vrátit do formy těch zápisků. A je tam docela zajímavej materiál protože jsem procházel různýma stavama. Ve chvíli kdy jsem fakt nemoh, kdy jsem se fakt jenom klepal, tak jsem si to zapisoval. Mě to strašně baví jako ta myšlenka toho jak se dostat z nějakejch fakt špatnejch míst v hlavě, protože teď už jsem vlastně docela ok. Každej den se v práci těšim až odejdu abych si zapisoval, já dělám finance v pojištovně, já dělám něco uplně jinýho než je todleto. Zároveň začínám psychoterapeutickej kurz a chodim dlouhou dobu na terapii a je to uplně super!"
Jestli si řikáte, tyjo, já bych za nikym cizim nešla, taky mi to nepřišlo snadný. V hlavě se okamžitě rozjelo: „Prosim tě a k čemu ti to bude dobrý. To mu jako řekneš, že o tom píšeš a co když se ti to pak nebude chtít psát? A taky co na to asi lidi kolem, že si k němu takhle přisednu…“
Zjistila jsem, že fungujeme asi takhle:
- Vnitřní pohnutka mě jasně nasměruju k tomu, co chci, co mě láká, co se mi líbí
- Vloží se do toho mysl a její staré zkušenosti a zvyklosti
- V mém případě na mne vychrlí spousta věcí o tom, že je to trapný, blbý, k ničemu, beze smyslu a zbytečný
- Konec našeho nadšení, návrat do zaběhlých kolejí NEBO Otevření se životní změně a velké nejistotě
Jak se ale otevřít změně?
Stačí své mysli nedávat tolik za pravdu, vyslechnout si ji, koneckonců mluví ze zkušeností a pak se svobodně rozhodnout, jestli její názory a zkušenosti jsou něco, čím se chci ve svém životě opravdu řídit i dnes, jestli tomu, co řiká chci opravdu věřit, jestli chci věřit tomu, že mé vnitřní pohnutky jsou trapné a beze smyslu…koneckonců, když si nejsem jistá, můžu to jít vyzkoušet…
Sama jsem tu obavu překonala tak, že jsem si nabulíkovala, že to dělám pro můj blog a to je přece řádnej důvod, nic trapnýho. Když jsme spolu s Vaškem ale mluvili, došlo mi, že to proč to opravdu dělám, proč jsem za ním tak moc chtěla jít, je to, že mě fascinují lidi, zajímají mě, jsem zvědavá, co dělaj a jak žijou, chci si taky chvíli popovídat s někým koho ještě neznám. Kamarádi jsou super, ale vždycky ráda poznám někoho nového. A ano, určitě to i nadále můžu sdílet na blogu a umožnit tak třeba i vám „potkat“ nové lidi, ale důležité je: že mě poznávat nové lidi baví….a myslím si, že mi dáte za pravdu, že na takovém přání a potřebě, přeci neni nic trapného a ani to není bezesmyslu. A možná ani není třeba mít pro to, co si přejeme složité záminky, proč to dělat. Prostě se nám chce a co když právě to je ta největší záminka.
Pochopení dne
Chybí mi jen tak si povídat s cizíma náhodnýma lidma. Odkud přišel ten zvyk, že se bavíme jen s tím, koho známe?
Jak to máte vy?
A protože Vašek hraje, poslal mi na ukázku i jednu z jeho nahrávek:
Autorka webu mujwonderland.cz