Ženy, přestaňme se prodávat ….a už vůbec ne za lásku!
Zdá se, že my samy jsme zapomněly, že láska koupit stejně nejde. I když to víme, často dáváme víc, než je nám příjemné s nadějí, že v druhém lásku k nám probudíme. „Ale dyť je přece hodnej…“ „Aspoň vydělává…“
Z mé zkušenosti je nejdřív třeba lásku probudit samy v sobě. A jak to vím, že probuzená není? Pokud se miluju, určitě druhým nedovolím, aby se ke mne chovali tak, jak si to nepřeju, nebojím se říct „Ne, tohle se mi nelíbí“ a sama za sebe se postavit, donekonečna neobhajovat druhého, ale v první řadě sama sebe.
V poslední době jsem ale viděla víc momentů, ve kterých se prodáváme kvůli chvilkovému pocitu blízkosti a zdánlivé lásky, než mi přijde zdravé. Chceme být milované, opečovávané a to jednoduše proto, že si to zasloužíme. Jsme úžasné, krásné, jsme dárkyně života. Ať vám to teď zní sebenadneseněji…jsou to fakta. Na biologii člověka jsem sice ve škole chyběla, ale že děti devět měsíců ve svém těle nosí ženy a pak je i skrz své vlastné tělo porodí, je bez diskuze. I to, že je to heroický kousek, který prostě zaslouží respekt a podporu, není třeba rozebírat. A ani to, že emočně nestabilní denně plakající žena, není zrovna nejlepším prostředím pro nově vznikající život. Na to nemusíme být Einsteinové. Ale to, zda nám naši muži podporu a respekt dávají je i na nás. Pokud já si nechám líbit, že mě podvádí, není tu pro mne, když ho potřebuju, já jsem ten kdo dává tichý souhlas. Já jsem tím, kdo nastavuje, jak se k němu okolí může chovat. Přestaňme obviňovat nebo obhajovat muže, podívejme se nejdřív samy na sebe…
Pokud mi sami nenastavíme, jak si přejeme, aby se k nám muž choval, kdo jiný to udělá?
A proč se vlastně podřizujeme, proč dovolíme, aby se k nám někdo choval tak, jak je nám to nepříjemné? Nejčastěji slyším věty: „Nechci být sama.“ „Stejně jsou takoví všichni.“ „Aspoň mě nebije, jiná by s ním byla spokojená.“ …ale nebyla, jen by to možná dokázala lépe nějaký čas schovávat. A to je opravdu co chceme, schovávat jaké doopravdy jsme? Je přece krásné, že jsme citlivé, pečující, soucítící, že víme, co je láska a dokážeme ji žít. Kdo jiný do světa vnese tyto hodnoty když ne my…? A že to chlapy nedokážou patřičně ocenit? Ne! My samy se dostatečně neceníme! A to je místo, kde je třeba začít.
Nedávno jsem byla na kruhu, kde se stále opakovala témata jako: nakolik bych se mu měla podřizovat… kde už je ta hranice kdy mám odejít a co mám ještě snášet… proč mi muži tolik ublížili… proč mě nemiloval, ale jenom využíval…Nepříjemná, ale rozhodně za pozornost stojící odpověď je: Protože jim to dovolujeme….protože my sami dost nemilujeme sebe. Jak to vím? Dovolili byste snad, aby někdo zneužil vašeho přítele nebo rodiče či dítě? Dovolili byste, aby je někdo tahal za nos, aby je v práci jenom vysávali a nedávali jim za to nic? Nedovolili… Přitom ale dovolíte, aby se to samé dělo vám.
Zkuste se na chvíli se mnou zasnít…. předtavte si, co by se světem stalo, kdyby každá z nás řekla mužům, které máme kolem sebe: NE… Ne, ke mne se budeš chovat jedině s respektem nebo vedle mne nebudeš… co by se se světem stalo, kdyby si tohle dovolila říct každá z nás
Dokud dovolíme abychom byly zneužívané, budeme… Jen muži za to nemůžou. Jsme v tom všichni nedílně společně. Malé dítě taky neodmítne bonbón, když mu ho dáte. Proč by mělo? Svět nás potřebuje v celé naší kráse… přestaňme se schovávat!
A abych tady jenom nemudrovala, posdílím i za sebe: Sama jsem si dlouhé roky neuměla ustátpřed muži, jak si přeju, aby se ke mně chovali. Za trochu lásky a blízkosti jsem byla ochotná přehlížet hodně. Zvlášť to, že mě vlastně nemilujou. A ještě jsem si říkala, že mám příliš vysoké požadavky a že jsem asi špatná, když mi s ním není dobře, že bych se měla změnit… Celou dobu jsem měla pravdu, ale jinak, než jsem si myslela. Ta změna byla potřeba, ale ne ve směru potlačit se, předělat své nároky – ne – chtělo to změnu v tom, jasně si o své potřeby říct a stát si za nimi. A dokázat se nebát být sama, když se v tom, co chci cítit a žít, nepotkáme. Až tam jsem dokázala říct totiž NE.