Sobě ani lidem kolem nedáváme prostor pro to, aby byli někým dnes a někým jiným zítra.
Když se narodíme, rosteme, zprvu je to vidět fyzicky, pak už ne, jenže růst pokračuje dál. Jen se z převážně vnějšího stane převážně vnitřním a pokud se i naše pozornost nezačne poočku dívat dovnitř, možná nám to zcela unikne.
A pak udržujeme naši stálou tvář, většinou tu u které zjistíme, že jsme s ní dlouhodobě úspěšní u druhých. Tu přece nemůžeme pustit – změnit. Kým bychom pak byli? A takhle si sami dobrovolně oblékáme dětské dupačky každý den a divíme se, že se cítíme stažení, sešněrovaní a nesvobodní. Když pocit naší nesvobody přesáhne určitou hranici, řešíme to většinou nikoliv nahlédnutím potřebné rodící se vnitřní změny, ale vnějšími změnami – opouštíme partnery, jezdíme na luxusní dovolené – přitom ale tušíme, že trvale nám nic z toho nepomůže.
Přijmout změnu přitom ale neznamená nutně spálit vše staré. Může to znamet dovolit si rozšířit a obohatit svůj svět o nové.
Autorka webu mujwonderland.cz