Z toho, co mám zdolat, mě jímá závrať.

Vyrážím na trek. Z toho, co mám zdolat, mě jímá závrať.

Mám myšlenky to otočit: „Vykašli se na to.. Vyrazila jsi pozdě… Zkusíš to jindy… dřív… líp se na to připravíš… teď nejsi ready.“ 

Jenže pak si říkám: „Hele, nejsou tohle přesně ty věty, co si říkám i v životě, zvlášť ve vztazích?“ Tam si taky říkám, možná to ještě není ono, raděj počkám, líp se připravím… až budu moudřejší, až budu mít po škole, až já nevím co… 

A tak se rozhoduju, a jdu… možná pozdě, možná nepřipravená , možná dojdu za tmy … kdo ví… ale je to jedno. 

Nikdy to nebude dokonalý. A obviňovat se, že jsem si to měla líp naplánovat, mě už taky nebaví. Kdo na to má mít nervy, poslouchat nějaký vnitřní sebeobviňování… 

Užiju si to, co je a to co přijde, jak nejlíp to dokážu… 

Jdu.

Píchá to, bolí, leje ze mne, slunce praží, teče mi pot do očí, ale nic z toho není zatím tak hrozný, jako moje nejistota dole pod kopcem a tak odhodlaně pokračuju.

Když se po čtyřiceti minutách přiblížím k vrcholu, jsem trochu unavená a míň pozorná. V jednu chvíli mi málem ujede noha ze svahu. Jdu teď po úzkých cestičkách, které lemuje sráz. Zavrávorání ve mne vzbudilo strach a hluboké uvědomnění, že takhle ne! 

Chybí mi bdělost! V téhle situaci si nemohu dovolit jen tak být ve svých myšlenkách. Nejde to. Musím být zcela tady. 

Vzpomínám si na svůj dnešní sen, kde jsem byla svědkem hrůzného pádu nějakého muže. To mě ještě víc děsí a zpřítomňuje. 

Vzpomínám si na svou první ceremonii a na prvotní děs a hrůzu, kterou jsem tam tehdy prožila. I ta byla spojená s mojí absencí, s tím, že jsem se sama sobě na chvíli ztratila, že jsem nebyla vědomá, přítomná, vzhůru. A právě na velké riziko mé nedostatečné bdělosti mě právě teď upozornila i majestátní hora. 

Děkuju. 

Hora mou pozornost připoutává stále víc. Za chvíli po skalách už lezu po čtyřech. Začínám si myslet, že jsem ztratila cestu, přesto pokračuju, není tu totiž na výběr. Mohu jen zpátky, ale jsem rozhodnutá to nevzdat. K mé radosti, když vytrvám, cesta se zanedlouho opět objevuje.

za chvíli před sebou vidím vrchol, planinu a rozcestník. Cítím velkou radost. Tak přeci jen. Dala jsem to! Neztratila jsem se a zvládla to, čeho jsem se tolik bála a nebylo to tak hrozné, naopak.

Čtu si směrovky a rozhoduji se vydat se tam, kam žádná z šipek neukazuje. 

Odteď jdu tedy mnou zvoleným směrem. 

Na obzoru se objevují lidé, mohla bych se ujistit, zda je cesta, kterou jsem si vybrala v pořádku a bezpečná, ale překvapivě zjišťuju, že žádná ujištění nepotřebuju. Vím, kam mě to táhne, a nechci se už zdržovat. A navíc, kdo ví, co druzí o cestách ví…

Přede mnou se otevírá cesta po hřebeni. Samou radostí se rozbíhám… 

Část cesty, které jsem se tak bála, nebyla tak hrozná. Jaká bude ta, na kterou jsem se těšila?

Ó, jak miluju rozlehlé kopce a širé planiny, klidné, prostorné, svobodné, ale přitom velkolepé a ohromující s nezlomnou pevností, s kterou člověk nepohne.

Sházím z cesty, která se vine přede mnou. Chci zkoumat místa, která na vyšlapané cestě neleží. 

V záplavě pocitu svobody a volnosti si to s lehkostí vykračuji kamením a strništi přes hřebeny s obavou, zda se nebudu muset vracet. Ale touha jít, kam mě to láká, je větší.  Zároveň mám pocit, jestli mi něco na té hlavní cestě mezitím neutíká a jestli se neztratím, když jdu jinudy, než kudy chodí ostatní…  ale touha zažít si to po svém je větší. Hlavně se mi nechce vracet.

V dálce zahlédnu stezku a směřuji k ní. Najednou, dřív, než bych čekala, se mi stezka vynořuje přímo pod nohama. Stejně jako v horách při šplhání. Nevím, zda je to ta, z které jsem sešla, a už se to asi nikdy nedozvím… Dochází mi, že uhnout z cesty, znamená, něco nového najít a o něco z cesty také přijít…  ale zdá se, že není třeba, bát se že by se po mé osobní odbočce nějaká další cesta neobjevila.

Za chvíli si říkám, jestli to je opravdu cesta a nejen strouha pro vodu. 

Po chvíli ale vidím něco, co by mohla být lidská stopa a začínám si připadat děsně hustá. Jsou to stopy! Je jich tu víc. Yes! Jsem úplně jak indián 🙂 

Cítím dětskou radost a ta energie mě opět nutí běžet. A najednou jsem na té cestě, co jsem ji zahlédla z protějšího kopce.

Cestovatelský tip: nezapomeňte si roušku. Roušky jsou užitečné. Díky nim si nespálíte na treku nos 🙂

První závěr: Zdá se, že mé strachy a nejistoty jsou větší, než to, co se opravdu děje v realitě.

Miluju přírodu. Tedy tuhle tady. V Česku v lese se bojím, kde číhá za stromem vlk nebo opilec. Myslím, že pohádka o karkulce ve mne nevytváří dobrej vztah s přírodou. Tady vidím míle daleko a tak vím, že nikdo nikde. Zdá se, že být sama se sebou je pro mne už ok, ale být s druhými, to je pro mne výzva. 

Lidé jsou nepředvídatelní.. Co lidé, já asi taky… Chceme něco, vyžadujeme, potřebujeme, s tím vším je pro mne zatím náročné najít někdy spolucestu. Říct si, co chci, být napojená na sebe, slyšet svůj vnitřní hlas, řídit se jím a zároveň nekašlat na toho druhého. No, zdá se že vím, kde je má výzva…

Druhý závěr: Být v sobě a přitom s druhými. Hledat balanc, hranice… a nebát se tolik neznámého…

Objevuji úzkou cestu dolů. Je tu nádherné ticho, občas se ozve zpěv ptáka… jen já a kopce nikdo nikde… občas zabzučí moucha…. je mi tu dobře.

Sešla jsem z cesty a došlo mi to, až když jsem najednou šplhala po skále a spouštěla se po zadku z obřích kamenů. 

Čím to? Byla jsem úplně pohlcena svou hlavou… 

Dost mě to vyděsilo. Pomalu se smráká a já netuším, kde jsem tu cestu ztratila. Škrábu se vyděšeně nahoru, až opět nacházím ztracenou cestu, ale stále mi není jasné, kam tedy pokračuje. Po dlouhých minutách zmatku a pobíhání sem a tam nacházím správnou odbočku. Uf. 

Fajn, krizové situace řešit umím, takže příště můžu možná trochu míň panicky.

Scházím do vesnice… 

Jediné, co nezafungovalo byl autobus. Čekala jsem na něj přes půl hodiny, až mě zachránila žena z Jižní ameriky, co tu žije 16 let a prý si dobře pamatuje, jaké to je čekat tady na autobusy. Covid necovid, vzala mě do auta a odvezla domů 🙂 

Uvědomuju si, že celý můj výlet byl krásně ohraničen milými setkáními. 

Na začátku na úpatí to byli dva starší muži, kteří mě zastavili a covid necovid 🙂 se mě ptali, zda chci jít nahoru a ať se připravím, že to je opravdu klikaté.