Našla jsem si schované, osamocené a tiché místo v přírodě a za svítání rozdělala bezpečně oheň s cílem udržet ho až do soumraku. Protože jsem měla štěstí a nemusela bojovat s nikým okolo, měla jsem jedinečnou možnost celý den bojovat sama se sebou.
nejdřív jsem myslela, že oheň vůbec nerozdělám, když se to povedlo, přišla panika, že ho neudržím. Po opadnutí počátečního vzplanutí, nastoupil pocit děsný nudy, pak oheň nechtěl pořádně hořet a tak nastoupila frustrace. A protože tam nebyl nikdo, komu bych to dala za vinu, zkusila jsem za to, že špatně hoří, vinit aspoň oheň. Překvapivě se nestalo nic ve smyslu: “Jé, promiň, to mě mrzí, že se ti nelíbí, jakej jsem, já se napravím, hned začnu hořet víc.” Nezbylo mi tedy než se po delším vztekání, které ničemu nepomohlo, vykašlat na svoji frustraci a začít se učit, hledat a zkoušet, jak se o takový oheň vlastně starat. Co potřebuje, co mu můžu nabídnout, co pro něj můžu udělat, aby byl takový, jakého si ho představuju. A tak mi znovu došlo, že pokud chci něco v mém okolí změnit, musím nejdřív změnit sebe. V tomto případě to znamenalo, přestat do ohně přikládat ztrouchnivělé kusy pařezů, frustrovaně posedávat opodál a házet na něj nevraživé pohledy, cítit se ublíženě, že já, která přece všemu rozumím, bych se měla učit a dávat ohni to, co potřebuje a ne to, co já jsem si myslela, že by mu přece mělo stačit…
Autorka webu mujwonderland.cz